More insights from our enterprise research team…

Respectful greetings and best wishes. Many groups are telling us that the gap between technology department objectives and overall business objectives has evaporated. The fallout for businesses is that they’re investing more in technology than ever before, with no end in sight.

Just Downloaded Boxer for Android

Hey! I just downloaded this great new email app for Android called Boxer. I have a free copy to give away and thought of you. It’s normally $9.99.

Tap this link to download Boxer
http://bit.ly/getboxerfree

Use this code to unlock the pro version: n4oujz

Modli se jako Ježíš

Modli se jako Ježíš (1)

„Pane, nauč nás modlit se…“ Lukáš 11:1

Jeden učedník zaslechl, jak se Ježíš modlí, a požádal jej: „Pane, nauč nás modlit se…“ (Lukáš 11:1). Není pravděpodobné, že by Ježíš měl v úmyslu učit je mechanické modlitby, když chvíli předtím řekl: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov“ (Matouš 6:7). Jeho odpověď byla víc než jen ukázkovým vzorcem modlitby. Učil je mocným, efektivním principům modlitby. Pojďme se na ně podívat. William Barkley řekl: „Modlitba Páně má dvě hlavní části: v první se zaměřujeme na Boha, ve druhé na sebe. Soustřeď se na první část a výsledek druhé bude zaručen.“ První část začíná slovy „Otče náš“. Je určená pro Boží rodinu, společnou i osobní. Ježíš u slov „náš, nám, my“ použil množné číslo. Naznačil tím, že modlitba je společný úkol, kdy se modlíme navzájem jeden za druhého, nejen sami za sebe. Zároveň se tím učíme síle společné shody v modlitbě (viz Matouš 18:19). Dřív než začneme Boha o cokoliv žádat, uznáváme jeho otcovství, protože modlitba je především věc vztahu. Je to setkání Otce s jeho dětmi; s těmi, kdo jsou vykoupeni skrze víru v krev jeho jednorozeného Syna. Je to kobereček s nápisem „vítej“, jenž máš při modlitbě pod nohama. Je to také věc podřízení se. Ježíšovi učedníci chápali, že otcovství znamená vedení a autoritu. Modlitba není pokus přimět Boha, aby souhlasil s tvou vůlí. Je to přijetí jeho slova a jeho vůle. Bůh není shovívavý a názory měnící rodič, on dodržuje dané sliby.

Modli se jako Ježíš (2)

„Přistupme tedy … abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ Židům 4:16

Když se modlíš „Otče náš“, definuješ tím všechny ostatní vztahy ve svém životě:

1. Vztah vůči materiálnímu světu. Vzhledem k tomu, že Bůh je tvým Otcem, nejsi cizincem, ale jsi dědicem požehnání jeho vesmíru (viz Žalm 24:1). Dávej si ale pozor na lákadla tohoto světa: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není“ (1. Janova 2:15). Nic ve tvém životě nesmí zaujmout místo, které patří Bohu!
2. Vztah vůči druhým. Všichni kolem tebe jsou Otcovým stvořením a jako takové je musíš přijímat, milovat a vážit si jich. Dostali jsme příkaz milovat své bližní jako sami sebe, bez ohledu na barvu pleti, vyznání nebo odlišnost. Nemáme s nimi soutěžit, usilovat o převahu nad nimi nebo je využívat pro své vlastní účely.
3. Vztah sám k sobě. Bůh říká, že je tvůj Otec; jak úžasný základ, na němž můžeš budovat svou sebeúctu! Ať se v minulosti stalo cokoliv, ať bylo nad tebou vyřčeno cokoliv, nemusíš si připadat neschopný nebo méněcenný; můžeš chodit s hlavou vztyčenou. Ty nejsi „nikdo“, jestliže tě Bůh nazval svým dítětem!
4. Vztah k Bohu. Na základě svého vztahu k Ježíši tě Otec prohlásil za milovaného syna (viz Efezským 1:5). Stejně jako přijímá Ježíše, přijímá i tebe! „Těm pak, kteří ho přijali … dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1:12). Už nikdy k němu nemusíme přistupovat se strachem. Můžeme přistupovat „… směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:16). To je to nejlepší, co může být!

Modli se jako Ježíš (3)

„Je pro mne něco nemožného?“ Je­remjáš 32:27

Slova „Otče náš“ nám připomínají bezpodmínečnou Boží lásku. Díval ses někdy do očí trpícího dítěte, chtěl jsi mu pomoci, ale bylo ti jasné, že na to tvé síly nestačí? Slova „jenž jsi v nebesích“ nám připomínají neomezenou Boží moc udělat to, co my nedokážeme. „Hle, já jsem Hospodin, Bůh veškerého tvorstva. Je pro mne něco nemožného?“ (Jeremjáš 32:27). Odpověď v hebrejštině zní: „Nic, vůbec nic, protože nic pro tebe není neobvyklé.“ Můžeš si být zcela jist, že Bůh má moc učinit vše, k čemu jej vyzve jeho láska. Slova „buď posvěceno tvé jméno“ odlišují jeho jméno a charakter od všech ostatních. „Posvěcený“ v řečtině vyjadřuje, že je jiný než ostatní; je zvláštní, mimořádný, jedinečný. V době, kdy se úcta k autoritám ztrácí, protože to ohrožuje pocit naší vlastní důležitosti, nás Ježíš učí modlit se: „Nebeský Otče, uschopni nás, abychom ti dali místo, které si tvé svaté jméno a tvůj charakter zaslouží.“ „Přijď tvé království.“ Ježíš přišel a kázal o Božím království; to byl ústřední bod jeho evangelia. Království zahrnující Abrahama, Izáka, Jákoba atd. je minulostí. Současné království zahrnuje všechny, kdo vyznávají Ježíše jako svého Pána. A budoucí království v době Kristova návratu zahrne celou zemi. Pokaždé, když se podřídíš Boží vůli, dává se jeho království do pohybu. Jako věřící jsi v jeho království a jeho moc je ti k dispozici. „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ V nebi není Boží vůle nikdy zpochybňována. Ve tvém životě by to mělo být stejné. Ježíš nás učí, abychom se modlili a věřili, že to, co se odehrává v nebi, se naším prostřednictvím stane také zde na zemi.

Modli se jako Ježíš (4)

„Náš denní chléb nám dávej každého dne.“ Lukáš 11:3

Druhá část modlitby Páně se týká našich každodenních starostí: „Náš denní chléb nám dávej každého dne“ (Lukáš 11:3). Tvůj Otec je připraven naplnit tvé fyzické a finanční potřeby. Slovo, které zde Ježíš použil, doslova znamená „pokrm“. Bůh má o potřeby tvého každodenního života větší starost, než ty sám. Rozmnožil jídlo pro pět tisíc hladových lidí. „… všechny nemocné uzdravil…“ (Matouš 8:16). Chce naplnit i tvoje potřeby. „Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?“ (Matouš 6:31). „Pekař“ dodává čerstvý chléb každý den! Takže mu důvěřuj, že naplní tvé dnešní potřeby; a zítra ráno vstaň a věř mu znovu. „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:12). Jakmile vstoupíš do Boží přítomnosti, ihned si uvědomíš svůj hřích. Satan se bude snažit, abys cítil odsouzení. Jak to dělá? Snaží se, aby ses cítil nežádoucí a byl v rozpacích. Ale satan je lhář. „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši…“ (Římanům 8:1). Boží Duch vynáší tvé hříchy na světlo ne proto, aby tě obviňoval, ale aby tě motivoval k jejich vyznání a k přijetí odpuštění. Boží Slovo zná několik kategorií hříchu, jež potřebujeme rozlišovat: nedodržení toho, co je požadováno; úmyslné porušení určitého pravidla; neúmyslné a často nadšením motivované uklouznutí; úmyslná neposlušnost a vzpoura; nesplacení dluhů; hřích pasivity. Bez ohledu na to, jaký je tvůj hřích, v okamžiku, kdy jej vyznáš a poprosíš Boha o odpuštění, on tě očistí (viz 1. Janova 1:9).

Modli se jako Ježíš (5)

„… nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko…“ 1. Korintským 10:13

„A odpusť nám … jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:12). Odpustit druhým není možnost, je to povinnost. Zda Bůh odpustí nám, závisí na našem odpuštění druhým. Rodina mladého Roberta Louise Stevensona se vždy před jídlem modlila modlitbu Páně. Jednoho večera Robert odešel od stolu dřív, než se dostali k části „jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“. Když se jej ptali, proč odešel, odpověděl: „Dnes se tuto modlitbu nemohu modlit.“ Uvědomoval si, že není ochoten odpustit a věděl, že nemůže dostat Boží odpuštění. „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Matouš 6:14–15). Není podstatné, jak moc ti někdo ublížil, Bůh požaduje, abys odpustil. „A nevydej nás v pokušení…“ (Matouš 6:13). To se zdá zvláštní ve světle Božího Slova: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší“ (Jakub 1:13). William Barclay říká, že řecké slovo, které je zde použito pro pokušení, znamená „testování“; jako při utrpení a těžkých životních zkouškách. Týká se to stresových životních zkušeností. Sportovec může to slovo použít, když žádá trenéra, aby jej nenutil jít za hranice jeho sil. Musíš si být vědom tří skutečností:

1. Svých lidských omezení a zranitelnosti.
2. Je to Bůh, kdo řídí tvé zkoušky.
3. Bůh chce, abys jej prosil o pomoc a nesnažil se to zvládnout sám. „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1. Korintským 10:13). Nejen že bude zasahovat ve tvůj prospěch; on tyto zkušenosti využije k tvému duchovnímu upevnění.

Modli se jako Ježíš (6)

„… ale vysvoboď nás od zlého.“ Matouš 6:13

„… ale vysvoboď nás od zlého“ (Matouš 6:13). Původní řecké slovo znamená „vysvoboď nás od toho zlého“, ne od nějakého abstraktního subjektu, jemuž říkáme zlo. Znamená to, že se máme bát satana? Ne, ale musíme si být vědomi jeho strategie (viz 1. Petrova 5:8–9). Pokud si nedáváme pozor a neoblékáme si plnou Boží zbroj, přivoláváme porážku (viz Efezským 6:10–18). Jestliže jsme ale ostražití a plně vyzbrojení, nemusíme se satana bát, protože „… ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1. Janova 4:4). Zárukou tvého vítězství je Ježíš, ne ty sám. Duch svatý tě uschopňuje, abys mohl vzdorovat ďáblu. „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí“ (Lukáš 10:19). Když bojuješ se zlým, modlitba aktivizuje moc „toho, který je v tobě“ a jehož silou můžeš nad zlým zvítězit. Přidej k tomu Boží Slovo, které přebývá ve tvém srdci i tvé mysli a uschopňuje tě odrazit satanovo pokušení stejně, jako to dělal Ježíš slovy „je psáno“ (viz Matouš 4:3–11). Satan byl poražen mocí Božího Slova a u tebe to bude platit také! „Neboť tvé je království, i moc i sláva navěky. Amen“ (Matouš 6:13). Jak úžasná závěrečná slova uznání a chvály! Není zde žádný náznak nejistoty nebo váhavosti. Odráží to Davidův úžasný chvalozpěv: „Hospodine, tvá je velikost i bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost… Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava“ (1. Paralipomenon 29:11). Pokud se modlíš s vírou v takového Boha, pak tvé modlitby bezpochyby budou účinné.

převzato ze Slova na každý den

Tři pastorační postřehy

Podívejme se, co také trápí katolíky:

Tři pastorační postřehy pro faráře

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012-12-25

Jak tak sedávám v kostele, napadá mě, že bych občas něco dělal jinak. To je samozřejmě normální, to asi napadá každého, ale já si to nenechám pro sebe, ale štědře se o to s Vámi podělím.

Pozdní chození na mši

Před vánoci v našem kostele byla velká debata o pozdním chození na mši. Faráře to zjevně štve, což se mu nedivím, ale – což už se mu divím – do toho opakovaně reje. Jeho úmysl je jistě správný. „Vybídnu věřící, aby chodili včas. Oni začnou chodit včas. Vždyť je to tak správné.“ Ano, je to správné, ale výsledek je opačný. Lidé začnou uvažovat stylem: „Lidi zlatý! Zase nestíháme. Posledně farář kádroval ty, co přišli při obětování. Všichni se na ně koukali. No to ne! To raději zůstanu doma.“ Takže farářův úmysl – morální tlak zvýší včasnou docházku – se v praxi obrací v pravidlo, které on nikdy nechtěl říci: „Nestíhám. Zůstávám doma.“ v lepším případě jedeme do jiného kostela.

Ano, existuje část lidí, na které bude podobný morální nátlak fungovat. Ti si řeknou: „Má pravdu a začnou chodit o něco dříve. Bohužel vždy musíme počítat s tím, že mnoho lidí trpí prokrastinací, tedy chodí na poslední chvíli či spíš pozdě vždy a všude. Na ty morální nátlak nefunguje, nebo má opačný dopad. Prostě pozdní chození je do značné míry osobnostní konstanta – někdo chodí chronicky vždy pozdě, jiný naopak chronicky vždy včas.

Je též dobré si uvědomit, co to znamená vypravovat do kostela tři děti. Když jde člověk na vlak, tak musí počítat tak s půlhodinovou reservou. Pokud by rodiče si takovou rezervu dělali i do kostela znamená to, že budou stepovat okolo kostela kolem čtvrthodiny. Mše je nudná pro mnoho dospělých, natož pro děti. Ty to tam doslova přetrpí. Rodiče jsou vděční, že to děti vydrží jakž takž zticha, alespoň do příjmání. Kdybychom k tomu přidali ještě čtvrt až půl hodiny přede mší, tak už by to bylo neúnosné. Navíc mnoho dětí je všelijak nachlazených a není dobré, aby ještě více prochladly při čekání na mši.

Vzpomínám na léta, kdy jsem žil s jednou budhistkou. Ta měla dvě fain holčičky. Ty se mnou chodily ve Vršovicích večer do kostela na P. Pavla Kuneše. Jim se líbil. Vždy říkaly: „Půjdeme na toho ukecaného.“ To byl jediný argument, jak jsem dokázal dostat ty dvě holky do kostela. Kdyby řekly, že se mnou do kostela nechtějí, tak jejich máma by mi to okamžitě zatrhla, protože už tak toto „katolické vymývání mozků“ svých dcer sledovala s hlubokou nevraživostí. Toto není omezeno jen na smíšená manželství, i vzorné katolické rodiny občas uslyší od dětí: „Já kostel nenávidím!“

Příchod do kostela s dětmi se plánuje na knap s tím, že to občas nevyjde. Je to jako s auty – ano, mohli bychom vytvořit naprosto bezpečná, opancéřovaná auta, která by se šinula po silnicích rychlostí 30 km/h. Sice by nebyly žádní mrtví na silnicích, ale jezdit by se s nimi taky nedalo. Tedy z bezpečnosti aut se tedy slevuje, i když se za to vědomě platí životy lidí.

Jinými slovy síly, které táhnou lidi do kostela jsou křehké a tenounké jako vlas. Jestliže do lidí už od dveří budou faráři fedrovat, že jdou zase pozdě, tak ano, zůstane jim v lavicích pár opravdu posledních mohykánů, kteří chodí včas. Prostě farnost není klášterní komunita, není to kněžský seminář, kde je jiná populace věřících. Proto jsou zde i jiná pravidla, jak reagovat na pozdní chození. Za to, že chceme mít děti a málo motivované věřící v kostele je nutné platit tím, že faráři nebudou lpět na dochvilnosti. Přesně podle podobenství o práci na vinici – každá minuta je dobrá.

Osobně se ale podivuji, proč už dávno nějaký student bohosloví v rámci diplomky nesebral data zejména od kněží z celé republiky. Zjistil by závislost mezi délkou kněžské služby a odpovědí na otázku: „Vyplácí se farářům, aby věřícím vyčítali a připomínali pozdní příchody na mši?“ Já si myslím, že ne, ale závěry výzkumů bývají vždy překvapivé a vždy ukazují, že je to složitější než se prve zdálo. Tedy tím spíše otázka: Co dělá česká pastorální teologie, že na tuto otázku náš farář neslyšel odpověď už dávno v semináři? To je jistě problém, který trápí faráře od nepaměti. Zde přeci nemusí každý začínající farář začínat zas a znova nazdařbůh experimentovat na koleni!?

Sociální tlak

Další jev, který faráře štve, je postávání lidí vzadu v kostele, zatímco ve předu jsou prázdné lavice. Tomu se říká sociální gradient či sociální tlak a má mnohé praktické uplatnění, například při demonstracích. Typická obrana farářů je zvaní lidí zezadu, aby si šli sednout dopředu do volných lavic. Samozřejmě nejde prakticky nikdo. Ti, na které působí sociální tlak právě proto stojí vzadu, protože vpředu se špatně cítí.

Jediné řešení je posunout celý kostel o jednu až dvě lavice dopředu. Tedy farář může vybídnout, aby příští neděli ti, kterým nevadí sedět ve druhé lavici si sedli do první, ti, kterým nevadí třetí si sedli do druhé atd. Prostě všichni ať si řeknou: „Sice bych si nejraději sedl sem, ale v rámci solidarity si sednu o jednu, někdy i o dvě lavice blíže k oltáři.“ To konec konců můžeme dělat i bez toho, aby nás k tomu vyzvali faráři.

Zvonící mobil či řvoucí dítě

Náš farář občas dělá to, že křik dítěte bez kritiky, často i vtipně okomentuje, například „Nevím, Žofinko, proč se mnou teď tak vehementně nesouhlasíš, ale já si přesto myslím…“. Kostel se zasměje a křik dítěte je snesitelnější, než když by se farář choval, jako že se nic neděje. Navíc to snímá vinu i ze zoufalé matky, která by se už tak nejraději do země propadla, přesněji z kostela vypadla.

V psychologii nás dr. Sedláček učil, co dělat, když příjde terapeut s monoklem pod okem, který klient nemůže nevidět, o kterém nemůže nepřemýšlet. Doporučení je, aby psycholog monokl ještě zvýraznil. Například „Jak vidíte, mám tady pod okem zajímavou ozdobu, ale ta nás naštěstí při našem povídání nemusí vůbec rušit.“ A ona pak opravdu vůbec neruší.

Tedy i farářům se vyplatí, když na tyto zjevně rušící podněty budou občas explicitně reagovat. Nejlépe s vtipem – odlehčit situaci, když je to moc, tak jemnou instrukcí: „Vidím, že Žofka se chce projít okolo kostela. To je fain, ale pak se ještě vraťte.“ Po kostele venku by měl ještě přijít k Žofce a říci – Tak co, ty divochu? Rodiče se samozřejmě začnou omlouvat, ale tím spíš je třeba z nich sejmout pocity viny. Prostě buď máme v kostele děti, pak tam bude trochu křiku, nebo máme v kostele klid, ale to je pak (před)pohřební klid – requiescat in pace.

Stejné pravidlo platí i u zvonících mobilů. Všichni se ptají, komu to hrají. A jaká to zajímavá melodie! Hvězdné války nebo James Bond? Do toho opravdu nemá cenu kázat, stejně to nikdo pořádně nevnímá. Nejlepší je opět klidná reakce: „Hmm. Hvězdné války. To tu vlastně žijeme taky… Každopádně děkuji za upozornění. Ztišme si prosím všichni mobily.“ Když farář dělá jakoby nic, tak dotyčný, kterému zvoní telefon, má též sklon dělat jakoby nic a nechat ho vyzvánět v tašce.

Hlavně s klidem

Řada našich obraných reakcí, jakkoli jsou dobře míněny, mívá v praxi právě opačný efekt, než co jsme zamýšleli. Je proto třeba dobře rozumět zdroji problému a psychologickým mechanismům, které je řídí. Pak většinou též jsme schopni odhadnout, co s tím druhý může, ale častěji nemůže dělat. Obecně proto při farářské práci je třeba se hodně držet zpátky s moralizováním, spíš naopak vinu z věřících snímat. Základem úspěchu farářské práce je mírnost a povolnost. Jak konec konců říkal už náš Pán: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“

Základy práva podle Starého zákona

Deuteronomium 18/15-20
(5. kniha Mojžíšova)

15 Proti nikomu nepostačí jediný svědek, ať už se dotyčný jakkoli provinil či spáchal jakýkoli hřích, jenž se dá spáchat. Výrok musí být potvrzen výpovědí dvou nebo tří svědků.
16 Povstane-li proti někomu zlomyslný svědek, aby jej nařkl z odpadlictví,
17 obě strany sporu se musí postavit před Hospodina – před kněze a soudce, kteří tam v těch dnech budou.
18 Soudci ať věc důkladně prošetří. Ukáže-li se, že to byl křivý svědek, křivě svědčící proti svému bratru,
19 uděláte mu totéž, co chtěl, aby se stalo jeho bratru. Odstraň ze svého středu zlo!
20 Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane.
21 Neslituješ se nad ním – život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.

Byly to tvrdé doby. Nevím, kdo z dnešních lidí by uspěl 🙂

Pro nevěřící snad jenom to, že pokud si odmyslí víru a Hospodina, pak zde jsou položeny základy římského práva, kterým se řídí ta kultivovanější část lidstva dodnes.

přeji klidný den
Petr

23 May, 2014 14:30

Všem přeji požehnaný čas 🙂
Petr

Lukáš Lhoťan: Ježíš Kristus a islám

(recenze)

Nová knížka Lukáše Lhoťana Ježíš Kristus a islám má podtitul Aneb islám a jeho vztah k Ježíši a ke křesťanství. Obsahuje základní informace o tom, jak Ježíše vnímal Mohamed, co se o Ježíšovi píše v Koránu a následně jaký je vztah muslimů ke křesťanům. V těchto souvislostech rovněž otvírá otázku, zda je Ježíšův Otec vskutku totožný s Mohamedovým Alláhem, jak tvrdí někteří křesťané. Jelikož Lukáš Lhoťan byl mnoho let muslimem a studoval Korán a islám, zahrnuje nás řadou důležitých informací, které zpravidla nejsou známy ani informovaným křesťanům, natož našim agnostickým, ateistickým či „něcistickým“ spoluobčanů. („Něcisté“ jsou údajně lidé, kteří věří, že „něco“ nad námi je.)

V postmoderní době bezbřehé tolerance, která je ovšem spíše rezignací na otázku po pravdě, mnozí s oblibou říkají, že všechna náboženství konec konců ukazují stejným směrem, že jsou to pouze různé cesty k témuž Bohu. Značná část lidí ovšem odsuzuje veškerá náboženství; podle nich jsou všechna nikoli cestou, ale zcestná. Nicméně platí, že ideje mají následky. Není jedno, čemu věříme.

Lukáš Lhoťan ukazuje, že zatímco Ježíš Kristus přikazuje lásku k nepřátelům, Mohamedův Alláh tuto lásku zapovídá. Tvrzení, že Ježíš a Mohamed vlastně chtěli totéž, je nejen laciné, ale především nepravdivé.

Tu mnozí namítnou, že na praktické jednání mnoha křesťanů zůstal Ježíšův příkaz lásky k nepřátelům bez valného vlivu. Křižáci vraždili stejně, jako vraždili muslimové při svých dobyvačných výpravách.

Rozdíl je ovšem v tom, jak se na věc dívají současní vyznavači křesťanství a islámu. Prohlašuji, že pokud se ve jménu Krista vedly dobyvačné války, byla to zrada Ježíšova učení. Ježíš nedovoluje vraždit pro víru a ve jménu víry. Správný muslim je ale povinen šířit pravou víru všemi dostupnými prostředky. Křižácké výpravy jsou zradou Krista; džihád je naplněním Alláhovy vůle.

Lukáš Lhoťan přináší doklady o skutečnostech, které by nás neměly nechat chladnými. Za jeden z nejproblematičtějších aspektů islámu považuji tvrzení, že odpadlík od islámu musí být zabit. (V recenzované knize najdete mimo jiné fotografii vyjádření jedné z nejvyšších islámských autorit, egyptské University al Azhar, které toto stanovisko potvrzuje.) Kniha je přínosná právě tím, že obsahuje odkazy, citace, doklady pro jednotlivá tvrzení a stanoviska vyznavačů islámu. Kupříkladu pokud se ve smíšeném manželství muslima a křesťanky narodí děti, jsou automaticky muslimové. Manželka má zakázáno vštěpovat jim svou víru, a pokud by tyto děti později konvertovaly ke křesťanství či k jakémukoli jinému náboženství, musejí být zabity.

Apologeti islámu mohou tvrdit, že se tady nic takového neděje. Islám má ovšem poměrně hluboce propracovanou strategii, jak se chovat v různých společnostech. Tam, kde je zcela marginální, svá stanoviska příliš neprosazuje. Jakmile ale tvoří muslimové byť jen několik procent obyvatelstva (jak tomu je např. v současné Francii či Británii), začínají islám uplatňovat mnohem rasantněji. Je tedy dobré vědět, nač se připravit v případě, že počet muslimů v České republice stoupne.

Kniha je přehledná, čtivě napsaná, určitým negativem je její cena (150 Kč za 75 stran textu). Objednat si ji můžete v knihkupectví Kosmas.

Dan Drápal

8. května 2014

Lukáš Lhoťan: Ježíš Kristus a islám

(recenze)

Nová knížka Lukáše Lhoťana Ježíš Kristus a islám má podtitul Aneb islám a jeho vztah k Ježíši a ke křesťanství. Obsahuje základní informace o tom, jak Ježíše vnímal Mohamed, co se o Ježíšovi píše v Koránu a následně jaký je vztah muslimů ke křesťanům. V těchto souvislostech rovněž otvírá otázku, zda je Ježíšův Otec vskutku totožný s Mohamedovým Alláhem, jak tvrdí někteří křesťané. Jelikož Lukáš Lhoťan byl mnoho let muslimem a studoval Korán a islám, zahrnuje nás řadou důležitých informací, které zpravidla nejsou známy ani informovaným křesťanům, natož našim agnostickým, ateistickým či „něcistickým“ spoluobčanů. („Něcisté“ jsou údajně lidé, kteří věří, že „něco“ nad námi je.)

V postmoderní době bezbřehé tolerance, která je ovšem spíše rezignací na otázku po pravdě, mnozí s oblibou říkají, že všechna náboženství konec konců ukazují stejným směrem, že jsou to pouze různé cesty k témuž Bohu. Značná část lidí ovšem odsuzuje veškerá náboženství; podle nich jsou všechna nikoli cestou, ale zcestná. Nicméně platí, že ideje mají následky. Není jedno, čemu věříme.

Lukáš Lhoťan ukazuje, že zatímco Ježíš Kristus přikazuje lásku k nepřátelům, Mohamedův Alláh tuto lásku zapovídá. Tvrzení, že Ježíš a Mohamed vlastně chtěli totéž, je nejen laciné, ale především nepravdivé.

Tu mnozí namítnou, že na praktické jednání mnoha křesťanů zůstal Ježíšův příkaz lásky k nepřátelům bez valného vlivu. Křižáci vraždili stejně, jako vraždili muslimové při svých dobyvačných výpravách.

Rozdíl je ovšem v tom, jak se na věc dívají současní vyznavači křesťanství a islámu. Prohlašuji, že pokud se ve jménu Krista vedly dobyvačné války, byla to zrada Ježíšova učení. Ježíš nedovoluje vraždit pro víru a ve jménu víry. Správný muslim je ale povinen šířit pravou víru všemi dostupnými prostředky. Křižácké výpravy jsou zradou Krista; džihád je naplněním Alláhovy vůle.

Lukáš Lhoťan přináší doklady o skutečnostech, které by nás neměly nechat chladnými. Za jeden z nejproblematičtějších aspektů islámu považuji tvrzení, že odpadlík od islámu musí být zabit. (V recenzované knize najdete mimo jiné fotografii vyjádření jedné z nejvyšších islámských autorit, egyptské University al Azhar, které toto stanovisko potvrzuje.) Kniha je přínosná právě tím, že obsahuje odkazy, citace, doklady pro jednotlivá tvrzení a stanoviska vyznavačů islámu. Kupříkladu pokud se ve smíšeném manželství muslima a křesťanky narodí děti, jsou automaticky muslimové. Manželka má zakázáno vštěpovat jim svou víru, a pokud by tyto děti později konvertovaly ke křesťanství či k jakémukoli jinému náboženství, musejí být zabity.

Apologeti islámu mohou tvrdit, že se tady nic takového neděje. Islám má ovšem poměrně hluboce propracovanou strategii, jak se chovat v různých společnostech. Tam, kde je zcela marginální, svá stanoviska příliš neprosazuje. Jakmile ale tvoří muslimové byť jen několik procent obyvatelstva (jak tomu je např. v současné Francii či Británii), začínají islám uplatňovat mnohem rasantněji. Je tedy dobré vědět, nač se připravit v případě, že počet muslimů v České republice stoupne.

Kniha je přehledná, čtivě napsaná, určitým negativem je její cena (150 Kč za 75 stran textu). Objednat si ji můžete v knihkupectví Kosmas.

Dan Drápal

8. května 2014

Lukáš Targosz to opět vystihl.

Lukáš Targosz to opět vystihl.

Nevím, jestli to víte, ale Velikonoce jsou nejdůležitějšími křesťanskými svátky, mnohem významnějšími než Vánoce. Na první pohled to nechápeme: Vánoce jsou přece tak hezké svátky: připomínáme si narození Ježíše, jsme spolu jako rodiny, dáváme si dary, soustředíme se na děti… Velikonoce oproti tomu nejsou „hezké“ svátky (a teď nemluvím o pohanských násilných zvycích pomlázky a podobně). Velikonoce nejsou ani „hezké“ křesťanské svátky. V původním, židovském příběhu, jsou Velikonoce oslavou osvobození z egyptského otroctví, jenže to vysvobození šlo přes smrt všeho prvorozeného v Egyptě v tuto poslední velkou noc. Jediní lidé, kteří unikli zkáze byli ti, kteří zabili a snědli Velikonočního beránka a jeho krví pomazali veřeje svého domu. Byl to tedy příběh trestu a smrti na jedné straně a vysvobození na druhé straně. Jenže tato noc byla poznamenána křikem a nářkem v každém egyptském domě. 

Podobně je i křesťanská verze Velikonoc krvavá. Jenže tentokrát prvorození neumírají, dokonce neumírají ani beránci. Tentokrát umírá sám původce života, Bůh, který přišel na zem skoncovat s hříchem, násilím a zlem. Ztotožnil se s naším hříchem a za něho zemřel, protože jsme všichni zhřešili a postrádali Boží slávu. Jeho krev je prolitá, ale Ježíš nezůstává mrtvý. Velikonoce jsou totiž především svátky, kdy si připomínáme jeho vzkříšení a nanebevstoupení, kde se dnes za nás přimlouvá. Vzkříšení je tak důležité, že bez něho by naše víra byla jen zbytečnou filozofii, jednou z mnoha, kvůli které ale nemá cenu žít a umírat. Vzkříšení Krista nastoluje nový řád: jsme novým stvořením, a podobně jako byl Adam prvním člověkem, kvůli jehož hříchu jsme ráj ztratili, Ježíš je novým Adamem, který nám připravuje místo v novém ráji, kam nás dovede po našem vzkříšení na konci věků. To bude naplnění té naděje slávy, ta věčná svatba nebe se zemí.

celý článek zde: http://lukastargosz.blogspot.cz/2014/04/jak-noe-zachranil-velikonoce.html?showComment=1398073319376#c8359278944841585749

Všichni jsme pokoušeni – Z CPU 4

každý měsíc odchází se služby 1.500 pastorů

50 % pastorských manželských párů končí rozvodem

80 % pastorů se cítí nekvalifikováno

50 % pastorů je tak otrávených, že by odešli hned, kdyby mohli (nemají se čím živit)

70 % pastorů bojuje s depresí

40 % pastorů mělo nemanželský poměr

70 % studuje slovo jenom proto, aby si připravili kázání

70 % lidí, vstoupivší do služby, v ní za 10 let nebude

Zlomek pastorů zůstane ve službě po celý život

 

To, co vidíme a slyšíme ve zprávách, je jenom zlomek toho, co skutečně existuje. Velká spousta pastorů má velký problém s pornografií, sklony k sebevraždám. Není to tím, že bys byl horší než jiní, ale jsi CÍL. Ďábel si všímá těch špatností, které si neseš s sebou do služby. Neútočí hned, počká si, až budeš mít vliv, než trhne kobercem pod tvými nohami.

Pastor ve USA 30 let chodil týdně za prostitutem, měl homosexuální vztah. Byl úžasný, jeho církev měla cca 15.000 lidí – a pak padl. Jak je to možné ?

Všichni známe odpověď – všichni tohle známe, neboť všichni jsme pokoušeni. Dávejme si pozor, když stojíme, abychom nepadli. Může se to velmi rychle stát. My všichni můžeme být pokoušeni.

Statistiky říkají, že mnozí z nás padnou.

Jakubův 1:13  Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. 14  Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. 15  Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.

Bůh ví, že budeš pokoušen, zná tě, zná nepřítele a poskytne ti východisko. Neříkejme –POKUD budeme pokoušeni, ale když BUDETE pokoušeni. Bůh nás nepokouší. To satan. My toto všechno víme – TAK PROČ TOLIK UPADÁME ?

 

Kdyby měl ďábel tu moc, tak ráno vlítne do tvé ložnice a zabije tě.

Ale on takovou moc nemá, je to podvodník a otec lží, malý skřet bez síly, ta spočívá v tom, že umí pokoušet. Dokud budeme žít na zemi, budeme pokoušení od ďábla.

Hnusná obrana je : Ďábel mě k tomu přinutil. Nikoliv Jakubův 1:14  Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.

Spasením to ale nekončí – s tím se ještě musíš vypořádat. Pavel Římanům 7 – chci to dělat dobře, ale táhne mě to někam jinam. Skutky těla jsou stále přítomny. POZOR: KDYŽ BUDEME KRÁČET V TĚLE, BUDE TO STEJNÉ, KDYŽ BUDEME KRÁČET V DUCHU, NEBUDEME DĚLAT SKUTKY TĚLA. – BUDEME POKOUŠENI OD ĎÁBLA.

 

Je bezpodmínečně nutné jako JOSEF s Putifarovou ženou – zdrhnout.

Každodenně se budeš muset rozhodovat, zda půjdeš v těle, nebo v Duchu. To pokušení tady totiž je a bude.

Zákon říká, že Bůh pronásleduje děti otců i praotců až do 4 kolena. Řekni svým dětem, že ďábel bude za tvoje hříchy pokoušet je !!!  Pokud půjdou v těle a ne v Duchu, tak zemřou. Máme autoritu se tomu vyhnout, skrze JK, ale musíme žít v Duchu, jinak to bude stejné.  Je to už od Adama.

1 . Musíme utíkat – od pokušení ! Není čas na hrdinství, vůbec si s tím nezahrávej.

Jakubův 1:15  Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

Když dovolíš myšlence, aby rostla, je to v pekle, právě jsi počal – hřích. Jak to končí, to víš.

2. Je to v hlavě – vyžeň to a ihned čiň pokání !

• už jsi zhřešil, jiná možnost už není, už to začalo (žena donosí dítě násilníka, kterému věřila a vzala si ho, i když věděla, že to je špatné si brát násilníka)
• vždycky budeš alkoholik – právě abstinující, už jsi ten hřích dokonal
• Vždycky budeš ženatý podruhé
• Nesmíš vypnout svědomí
• Nesmí to být normální způsob života
• Dá se to pořád zastavit – pokáním, jizvy a zranění si poneseš, ale zastavíš to!
• Pavel, Korintským – syn spal s matkou – vydejte ho satanovi k záhubě těla, aby duch mohl žít, snad bude činit pokání a bude zachráněn – PŘESTAŇTE SE ZA NĚJ MODLIT, ANI S NÍM NEJEZ, milujete je, ale přestaňte je krýt, ať si zažijí plné následky svého jednání, činí pokání a vrátí se – je to na něm
• Spasení není samo sebou, je to z milosti Boží a tím se nemrhá, je na každém, kdo opustí lásku Bohu

Ping pong – to je vůl, říká si ďábel. On udělá kuku a my jako hlupáci mu na to vždycky skočíme.