Přijímat, milovat, odpouštět.

Podívejme se, co také trápí katolíky:

Tři pastorační postřehy pro faráře

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012-12-25

Jak tak sedávám v kostele, napadá mě, že bych občas něco dělal jinak. To je samozřejmě normální, to asi napadá každého, ale já si to nenechám pro sebe, ale štědře se o to s Vámi podělím.

Pozdní chození na mši

Před vánoci v našem kostele byla velká debata o pozdním chození na mši. Faráře to zjevně štve, což se mu nedivím, ale – což už se mu divím – do toho opakovaně reje. Jeho úmysl je jistě správný. „Vybídnu věřící, aby chodili včas. Oni začnou chodit včas. Vždyť je to tak správné.“ Ano, je to správné, ale výsledek je opačný. Lidé začnou uvažovat stylem: „Lidi zlatý! Zase nestíháme. Posledně farář kádroval ty, co přišli při obětování. Všichni se na ně koukali. No to ne! To raději zůstanu doma.“ Takže farářův úmysl – morální tlak zvýší včasnou docházku – se v praxi obrací v pravidlo, které on nikdy nechtěl říci: „Nestíhám. Zůstávám doma.“ v lepším případě jedeme do jiného kostela.

Ano, existuje část lidí, na které bude podobný morální nátlak fungovat. Ti si řeknou: „Má pravdu a začnou chodit o něco dříve. Bohužel vždy musíme počítat s tím, že mnoho lidí trpí prokrastinací, tedy chodí na poslední chvíli či spíš pozdě vždy a všude. Na ty morální nátlak nefunguje, nebo má opačný dopad. Prostě pozdní chození je do značné míry osobnostní konstanta – někdo chodí chronicky vždy pozdě, jiný naopak chronicky vždy včas.

Je též dobré si uvědomit, co to znamená vypravovat do kostela tři děti. Když jde člověk na vlak, tak musí počítat tak s půlhodinovou reservou. Pokud by rodiče si takovou rezervu dělali i do kostela znamená to, že budou stepovat okolo kostela kolem čtvrthodiny. Mše je nudná pro mnoho dospělých, natož pro děti. Ty to tam doslova přetrpí. Rodiče jsou vděční, že to děti vydrží jakž takž zticha, alespoň do příjmání. Kdybychom k tomu přidali ještě čtvrt až půl hodiny přede mší, tak už by to bylo neúnosné. Navíc mnoho dětí je všelijak nachlazených a není dobré, aby ještě více prochladly při čekání na mši.

Vzpomínám na léta, kdy jsem žil s jednou budhistkou. Ta měla dvě fain holčičky. Ty se mnou chodily ve Vršovicích večer do kostela na P. Pavla Kuneše. Jim se líbil. Vždy říkaly: „Půjdeme na toho ukecaného.“ To byl jediný argument, jak jsem dokázal dostat ty dvě holky do kostela. Kdyby řekly, že se mnou do kostela nechtějí, tak jejich máma by mi to okamžitě zatrhla, protože už tak toto „katolické vymývání mozků“ svých dcer sledovala s hlubokou nevraživostí. Toto není omezeno jen na smíšená manželství, i vzorné katolické rodiny občas uslyší od dětí: „Já kostel nenávidím!“

Příchod do kostela s dětmi se plánuje na knap s tím, že to občas nevyjde. Je to jako s auty – ano, mohli bychom vytvořit naprosto bezpečná, opancéřovaná auta, která by se šinula po silnicích rychlostí 30 km/h. Sice by nebyly žádní mrtví na silnicích, ale jezdit by se s nimi taky nedalo. Tedy z bezpečnosti aut se tedy slevuje, i když se za to vědomě platí životy lidí.

Jinými slovy síly, které táhnou lidi do kostela jsou křehké a tenounké jako vlas. Jestliže do lidí už od dveří budou faráři fedrovat, že jdou zase pozdě, tak ano, zůstane jim v lavicích pár opravdu posledních mohykánů, kteří chodí včas. Prostě farnost není klášterní komunita, není to kněžský seminář, kde je jiná populace věřících. Proto jsou zde i jiná pravidla, jak reagovat na pozdní chození. Za to, že chceme mít děti a málo motivované věřící v kostele je nutné platit tím, že faráři nebudou lpět na dochvilnosti. Přesně podle podobenství o práci na vinici – každá minuta je dobrá.

Osobně se ale podivuji, proč už dávno nějaký student bohosloví v rámci diplomky nesebral data zejména od kněží z celé republiky. Zjistil by závislost mezi délkou kněžské služby a odpovědí na otázku: „Vyplácí se farářům, aby věřícím vyčítali a připomínali pozdní příchody na mši?“ Já si myslím, že ne, ale závěry výzkumů bývají vždy překvapivé a vždy ukazují, že je to složitější než se prve zdálo. Tedy tím spíše otázka: Co dělá česká pastorální teologie, že na tuto otázku náš farář neslyšel odpověď už dávno v semináři? To je jistě problém, který trápí faráře od nepaměti. Zde přeci nemusí každý začínající farář začínat zas a znova nazdařbůh experimentovat na koleni!?

Sociální tlak

Další jev, který faráře štve, je postávání lidí vzadu v kostele, zatímco ve předu jsou prázdné lavice. Tomu se říká sociální gradient či sociální tlak a má mnohé praktické uplatnění, například při demonstracích. Typická obrana farářů je zvaní lidí zezadu, aby si šli sednout dopředu do volných lavic. Samozřejmě nejde prakticky nikdo. Ti, na které působí sociální tlak právě proto stojí vzadu, protože vpředu se špatně cítí.

Jediné řešení je posunout celý kostel o jednu až dvě lavice dopředu. Tedy farář může vybídnout, aby příští neděli ti, kterým nevadí sedět ve druhé lavici si sedli do první, ti, kterým nevadí třetí si sedli do druhé atd. Prostě všichni ať si řeknou: „Sice bych si nejraději sedl sem, ale v rámci solidarity si sednu o jednu, někdy i o dvě lavice blíže k oltáři.“ To konec konců můžeme dělat i bez toho, aby nás k tomu vyzvali faráři.

Zvonící mobil či řvoucí dítě

Náš farář občas dělá to, že křik dítěte bez kritiky, často i vtipně okomentuje, například „Nevím, Žofinko, proč se mnou teď tak vehementně nesouhlasíš, ale já si přesto myslím…“. Kostel se zasměje a křik dítěte je snesitelnější, než když by se farář choval, jako že se nic neděje. Navíc to snímá vinu i ze zoufalé matky, která by se už tak nejraději do země propadla, přesněji z kostela vypadla.

V psychologii nás dr. Sedláček učil, co dělat, když příjde terapeut s monoklem pod okem, který klient nemůže nevidět, o kterém nemůže nepřemýšlet. Doporučení je, aby psycholog monokl ještě zvýraznil. Například „Jak vidíte, mám tady pod okem zajímavou ozdobu, ale ta nás naštěstí při našem povídání nemusí vůbec rušit.“ A ona pak opravdu vůbec neruší.

Tedy i farářům se vyplatí, když na tyto zjevně rušící podněty budou občas explicitně reagovat. Nejlépe s vtipem – odlehčit situaci, když je to moc, tak jemnou instrukcí: „Vidím, že Žofka se chce projít okolo kostela. To je fain, ale pak se ještě vraťte.“ Po kostele venku by měl ještě přijít k Žofce a říci – Tak co, ty divochu? Rodiče se samozřejmě začnou omlouvat, ale tím spíš je třeba z nich sejmout pocity viny. Prostě buď máme v kostele děti, pak tam bude trochu křiku, nebo máme v kostele klid, ale to je pak (před)pohřební klid – requiescat in pace.

Stejné pravidlo platí i u zvonících mobilů. Všichni se ptají, komu to hrají. A jaká to zajímavá melodie! Hvězdné války nebo James Bond? Do toho opravdu nemá cenu kázat, stejně to nikdo pořádně nevnímá. Nejlepší je opět klidná reakce: „Hmm. Hvězdné války. To tu vlastně žijeme taky… Každopádně děkuji za upozornění. Ztišme si prosím všichni mobily.“ Když farář dělá jakoby nic, tak dotyčný, kterému zvoní telefon, má též sklon dělat jakoby nic a nechat ho vyzvánět v tašce.

Hlavně s klidem

Řada našich obraných reakcí, jakkoli jsou dobře míněny, mívá v praxi právě opačný efekt, než co jsme zamýšleli. Je proto třeba dobře rozumět zdroji problému a psychologickým mechanismům, které je řídí. Pak většinou též jsme schopni odhadnout, co s tím druhý může, ale častěji nemůže dělat. Obecně proto při farářské práci je třeba se hodně držet zpátky s moralizováním, spíš naopak vinu z věřících snímat. Základem úspěchu farářské práce je mírnost a povolnost. Jak konec konců říkal už náš Pán: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Štítky

%d bloggers like this: