Přijímat, milovat, odpouštět.

sobota 1. února 2014

Nehynoucí naděje

Všimli jste si, že když někde na světě udeří velká katastrofa, lidé se ptají: Proč se to stalo? A kde je vůbec Bůh? Jak to mohl dopustit? Agnostici a hlavně antiteisté mají po velkých katastrofách žně. Není to novinka, vždy tomu tak bylo. Voltaire a další tzv. osvícenci definitivně opustili víru po velkém zemětřesení v roce 1755, které úplně zničilo Lisabon. Nebylo tedy divu, když po dalším tsunami v Asii na Vánoce roku 2004 se v jednom americkém časopisu objevil článek nazvaný: Pošlete zprávu Bohu: Tentokrát zašel moc daleko. V článku jeho autor napsal, že přišel čas bojkotovat Boha. A samozřejmě se od té doby stalo mnohem více katastrof, zemětřesení na Haiti, tsunami v Japonsku, války, hladomory, epidemie, střílení dětí v první třídě. Jenže katastrofy nás svádějí stranou. Kolektivní neštěstí zanechává kolektivní rány, ale toto společné utrpení je jen zlomek utrpení na tomto světě. Lidé neustále trpí nemocemi, hladem nebo násilím, umírají a jejich pozůstalí truchlí. Jen se tak děje jednotlivě „někde a někomu“, takže to nevnímáme, dokud se to netýká přímo nás nebo někoho z našich blízkých. Tehdy se utrpení stává velmi osobní a bolestnou zkušeností.

Utrpení ale samozřejmě nelze měřit nebo ho dokonce porovnávat. Tsunami roku 2004 zabilo více lidí než tsunami v Japonsku v roce 2011, teroristické útoky zabily více lidí než střílení na školách, kdy mladý kluk začne systematicky pálit do prvňáčků. Všechno jsou to tragédie a lidem moc nepomáhá, když poměřují jejich dopad. Stejně tak nepomůže člověku s migrénami, když mu někdo řekne, že jsou lidé v horší kondici, například s AIDS nebo smrtícím virem ebola. Každé utrpení je utrpení. Neexistuje nějaká stupnice trápení. Jsou jen jednotlivci, kteří trpí. A kteří se diví, proč to Bůh dopustil. A kteří mají zcela oprávněný pocit nespravedlnosti: vždyť my věříme lépe než oni, chováme se lépe než tamti, jsme svatější, zodpovědnější, prostě slušnější, než jiní, a ti jiní jsou v pohodě, a my se trápíme. Když kdysi Dita pracovala jako pečovatelka v domově pro matky s dětmi, nešlo ji na rozum, jak to, že tyto matky, které si mnohdy svých dětí nevážily a chovaly se k nim hrubě, mají krásné a zdravé děti, a jiní lidé, včetně některých vychovatelek, po dětech touží a nemají žádné. Utrpení může mít mnoho podob, a bylo by zvláštní, kdyby nás v něm nenapadlo, jak to, že to Bůh nevyřeší, když mu věříme. Je jasné, že existují lidé, mnoho lidí, kteří ve vlastním utrpení zahořkli a ztratili víru a lásku k Bohu. Ve stejné době je ale mnoho jiných lidí, kteří naopak Boha díky utrpení a těžkostem nacházejí. Někteří se vyjadřují ve smyslu, že utrpení pevně vztyčilo vlajku pravdy na pevnosti vzbouřenců. Než se podíváme na to, co Bůh doopravdy dopouští a co nabízí, potřebujeme si k utrpení jako takovému něco říci. Velké téma Bible se totiž týká tématu, jak Bůh přináší radost nejen navzdory, ale také skrze utrpení.

Sociologové a antropologové zkoumají, jak se jednotlivé kultury v minulosti i dnes vypořádávají s utrpením a shledávají, že naše západní mentalita je v jednání s utrpením jedna z nejslabších v historii. Jen se zamyslete, ještě ve středověku v Evropě zemřelo jedno z pěti narozených dětí před prvními narozeninami, a jen polovina dětí se dožila deseti let. Přesto nám mnoho zpráv, kronik a zápisů z té doby ukazuje, že se lidé s utrpením vyrovnávali poměrně lépe než dnes my. Smrt jsme vytěsnili pryč, nepřemýšlíme o ni a nemluvíme o ni, soustředili jsme se na náš viditelný a materiální svět natolik, že utrpení nepřisuzujeme žádný smysl, stává se pouze vyrušením nebo přerušením našeho životního příběhu. Utrpení ničí tolik věcí, které dávají našemu pozemskému životu smysl, že to možná vyznívá, že je nemožné pokračovat dál.

Vždy tomu tak ale nebylo. Tradiční kultury dávaly utrpení vysoce duchovní, společenský a morální význam. Filozofové říkávali, že hlavním smyslem filozofie je najít smysl v utrpení. Existovalo tedy několik tradičních přístupů k utrpení: (1) Moralistický pohled, reprezentovaný v nejčistší podobě učením karmy, dával důraz na to, že v každém životě člověk sklízel, co v minulém zasel. Utrpení tedy bylo odplatou za předchozí provinění. (2) Sebe-transcendentní pohled patrný ve stoicismu nebo například buddhismu zdůrazňoval utrpení jako následek nenaplněných žádostí, které se staly iluzí našich vlastních životů. (3) Fatalistický pohled charakterizovaný islámem považoval za největší čest, když dokážeme čelit nepřízni osudu bez kompromisu a stěžování si. (4) Dualistický pohled považoval svět za bojiště mezi silami dobra a zla, světla a temnoty. Sebe-transcendentní pohled volal trpící k jinému myšlení, moralistický pohled k jinému chování, fatalistický pohled k vznešenému přijetí svého osudu a dualistický se upínal k naději do budoucna. Všechny ale zdůrazňovaly utrpení jako součást lidské zkušenosti, přijímaly, že utrpení jim pomáhá k naplnění jejich života, a tak pro správné uchopení potřebují něco udělat. V novém, Modernistickém pohledu, které dnes v naší kultuře převažuje, však utrpení žádný smysl nemá. V tomto pohledu je život prázdný a beze smyslu. Utrpení nikdy nemůže mít pozitivní smysl, vždy jen přerušuje dobrý život. Utrpení tedy není příležitost nebo test, a zcela určitě není trest. Jsme oběti neosobního vesmíru, za každou cenu tedy musíme najít centrum bolesti a okamžitě jej eliminovat, nejlépe za pomocí expertů. V této situaci je zvláště paradoxní, když se tento moderní člověk uchyluje v čase krize a katastrofy k náboženským symbolům.

To vidíme okolo sebe docela často. Pravoslavný teolog David Hart přitom ukazuje na ironii v argumentaci proti Bohu, kterou používají skeptici slovy: Proč? Nikdy by se v jejich vědomí tato otázka neobjevila, pokud by nebyli ovlivněni morálním vesmírem křesťanské kultury. I když je otázka: „Proč Bůh dopouští toto trápení?“ neodvratná a opověď zůstává tajemstvím, otázka se dá použít pouze v kontextu náboženské víry. Nikdy jsem neslyšel kritiky víry říci lidem v trápení útěchu v souladu s jejich světonázorem, něco jako: „Proč jsi šokován nebo smutný? Co jiného bys čekal od neosobního a náhodného vesmíru?“ Takový přístup by se nám zdál hodně krutý. Pokud ale hledáme odpověď na otázku „Proč?“ a obviňujeme Boha, že není dobrý, že se nestará nebo že neexistuje (ano, jsou lidé, kteří jsou na Boha naštváni za to, že neexistuje), pak nevědomky uznáváme Boha v centru našeho argumentu. Křesťanský pohled na utrpení je totiž v protikladu s ostatními pohledy: Ne rozdíl od sebe-transcendentního pohledu křesťané věří, že utrpení je reálné, na rozdíl od karmy věří, že utrpení je často zcela nespravedlivé a nevyrovnané, na rozdíl od dualismu nevidí utrpení jako cestu ke spáse a platby za hřích. Křesťanský pohled na rozdíl od modernismu vnímá, že v utrpení může být smysl, ale tento smysl není v útrpném snášení zla. Na rozdíl od fatalismu není v křesťanství arogance toho, že jsme zvládli osud. Křesťanům je povoleno, a dokonce k tomu jsou povzbuzování, aby vyjadřovali zármutek pláčem a otázkami.

Je až překvapující, jak moc je Bible otevřená v popisu frustrace lidí uprostřed utrpení. Nechce se po nich, aby zaťali pěsti a vydrželi osud, nechce se po nich pasivní přijetí trestu nebo utápění se v beznaději. Chce se po nás upřímnost k Bohu. Spisovatel Philip Yancey ve svých přednáškách na univerzitách vybízí studenty, aby našli argument proti Bohu vyřčený nejznámějšími skeptiky a ateisty historie jako byli Voltaire, Bertrand Russell, či David Hume, nebo současnosti jako Richard Dawkins nebo Christopher Hitchens, které nebyly vyřčeny předtím samotnými biblickými postavami. Říká na to: „Klidně si odmítněte Boha a jeho způsob, jak řídí svět. Já budu ovšem respektovat Boha, který nám nejenom dává svobodu jej odmítnout, a dokonce ukřižovat jeho Syna, ale dokonce tyto naše slova odmítnutí zachytí v našem Písmu.“ Namátkou: Je-li Bůh s námi, proč se tohle všechno děje? (Gedeon), Když volám o pomoc, nenacházím spravedlnost. (Job), Probuď se Hospodine! Proč spíš? (Žalmy), Marnost, všechno je marnost. (Kazatel), Můj Bože, proč jsi mě opustil? (Ježíš).

Věřím, že mluvíš-li pravdu, jsi Bohu blízko a Bohu se to líbí. Zdá se, že Bůh nám nevyčítá zármutek a pochyby, přesto většinou neodpovídá na otázky „proč“. Jak reaguje? Většinou tichem. Stejně jako v příběhu o Jobovi: Bůh nezjevuje své záměry, ale zjevuje sám sebe. Protože to, co nabízí je ona kotva naděje, o které jsme mluvili minulý týden. Bůh nám nabízí svou přítomnost a svou naději v utrpení. Tato naděje je mnohem větší než pouhý optimismus, že se věci zlepší, že se z toho vykřešeme, křesťanská naděje nabízí proměnu stvoření. Křesťané vždy věřili ve vzkříšení na základě stovkami očitých svědků potvrzeného vzkříšení Ježíše. Tohle je naše budoucnost: spasení nás samotných, naše osobnost zůstane zachována, bude zkrásněná, a zdokonalená po smrti. Nečeká nás pouhé splynutí s vesmírem nebo nicota, nebo snad jen věčná blaženost po smrti, čeká nás naše obnova nás samotných. Do té doby Bůh očividně preferuje nezasahovat do každé situace utrpení a zla a přírodních katastrof, bez ohledu na to, jak bolestivé jsou. Někdy zasáhne, a někdy nám dá milost čelit bouři utrpení s nadějí. Co tedy ale máme dělat? Máme jen čekat na budoucnost?

A jak máme povzbudit ty, kteří kolem nás trpí? Bůh pověřuje nás, jeho církev, abychom se dotýkali trpících uprostřed nepřátelského a zlomeného světa, přesně jak Pavel píše v Římanům 12:15: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.Antropoložka Margaret Mead se ptala svých studentů, co je podle nich nejranější znak civilizace. Dostávala odpovědi typu: hliněná nádoba, železný předmět, vyšlechtěná plodina. Pak studentům ukázala starou, vykopanou stehenní kost, ukázala na konkrétní místo, které bylo tužší, kde bylo zřejmé, že se jedná o srostlou kost po zlomenině. Takové uzdravení nejsou nikdy patrné ve vykopávkách nejranějších divokých kultur. Tato uzdravená kost znamenala, že se někdo o nemocného osobně staral: lovil pro něj, přinesl mu jídlo, obětavě mu sloužil. V protikladu přírodnímu pravidlu přežití nejsilnějších měříme civilizaci podle toho, jak se chováme ke zranitelným a trpícím. Přesně to je druhá věc, kterou po nás Bůh chce: Chce naši přítomnost s trpícími.

Ježíš plakal s plačícími. Pavel pak píše v 2. Korintským 1:3-7: Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha. Vždyť čím více utrpení pro Krista zakoušíme, tím více povzbuzení skrze Krista přijímáme. Když tedy máme soužení, je to pro vaše povzbuzení a spásu, a když jsme potěšováni, je to opět pro vaše povzbuzení (které se projevuje, když snášíte stejná utrpení jako my). Proto máme ohledně vás neochvějnou naději, neboť víme, že jako máte podíl na utrpení, tak budete mít podíl i na potěšení.

Proto se snažím vyhýbat odpovědím na téma „Proč se to stalo?“. Každá odpověď bude znít ploše a plytce, dokonce možná nasype sůl do ran trpícím nebo truchlícím. Jako Kristův následovník bychom spíše měli nabídnout milující a chápající přítomnost, která pomůže ošetřit rány a uzdravit zlomené srdce. Naděje nás totiž přiblížila k Bohu. K Bohu, který uzdravuje, který zachraňuje, který dává naději, který dává pokoj. Tak posilni své srdce a vykroč znovu s odvahou a upřímným srdcem k Bohu, který dává naději v utrpení. Nakonec, jeden z nejkrásnějších slibů naděje vzkříšení tvrdí, že pak Bůh setře každou slzu z očí.

Vystavil Lukáš Targosz v 13:42

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Štítky

%d bloggers like this: