Přijímat, milovat, odpouštět.

úterý 21. ledna 2014

Naděje: Velká trojka

Vždy od dětství jsem rád četl, a mezi mé tehdejší nejoblíbenější témata patřily příběhy dávných objevitelů, kteří prozkoumávali nová území. Ještě před šesti nebo sedmi sty lety byla většina světa z evropského pohledu neprobádaná a nebezpečná. Když průzkumníci vytvářeli mapy, za okraj jim známého světa, kam už nedosáhli, napsali latinskou větu Hīc sunt leōnēsZde jsou lvi. Tady žijí lvi. Tady je nebezpečno. Tady je neprobádáno. Tady je neznámo. Budoucnost je nejistá, neprobádaná a neznáma. Jedna ze starých knih Bible tvrdí, že Bůh vložil věčnost do lidských srdcí. Možná proto nás příběhy odvahy a dobrodružství tak přitahují. Rezonují v našem srdci. Jsou to příběhy naděje. V roce 1487 se vydával portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz na svou plavbu s cílem objevit cestu do Indie. Vydal se cestou podél západního afrického pobřeží. Hranice známého světa končila u Cape Cross v dnešní Namibii. Dál bylo jen velké neznámo. Oceán plný příšer a netvorů. Kdoví, možná i konec světa. Dvě plachetnice se vydaly na cestu v srpnu 1487 a po pěti měsících plavby vpluly do vod, ve kterých před nimi ještě nikdy nebyla žádná evropská loď. Když Diaz obeplul Střelkový mys, střelka kompasu se pootočila na sever. Důkaz toho, že cesta kolem Afriky je možná. Tam někde v dálce čeká vysněná Indie. Na lodích však začala docházet pitná voda a potraviny. Den po dni umíralo stále více námořníků. Schylovalo se ke vzpouře. Posádka nedovolí pokračování cesty a donutí svého kapitána k návratu. Takto zdecimovaná výprava míjí v květnu 1488 mys, který Diaz tentokrát pojmenovává Bouřlivý mys. Po návratu do Portugalska král Jan II. přejmenoval Bouřlivý mys na mys Dobré naděje. Tento název měl symbolizovat, že cesta je možná. Budoucnost je otevřená. A pokud je budoucnost otevřená, naděje je nutná.

Naděje je vůbec zajímavý fenomén. Nevím, jestli jste nad ní někdy přemýšleli do hloubky. Ve Starém Zákoně jsou desítky veršů v knize Job a v Žalmech, kde se mluví o naději, kterou máme v Bohu. Ne nadarmo kniha Job je knihou utrpení, a mnoho žalmů jsou taktéž poezii psanou v těžkostech, v životních bouřkách. Naděje totiž dává smysl budoucnosti. Bez naděje není ani žádná budoucnost. Bez naděje se stáváme beznadějnými. Slovník jazyka českého říká, že naděje je „víra v něco příznivého“. Jinde čteme: „Mít naději znamená uchovávat v srdci touhu a přání s očekáváním (důvěrou a vírou), že se to, nač se těšíme, uskuteční.“ Ti, kdo se zabývají původními významy slov, nám říkají, že původní význam slova naděje bylo „klást si určitý cíl“, jehož naplnění se očekávalo (a žilo se pak v radostném tušení příznivého vyústění celého dění.) Někdy se cítíme jako lidé, kteří jsou ve vleku okolí: máme naprogramované geny a dispozice, abychom byli takoví, jací jsme. Říkáme, že se už nezměníme. Zůstáváme v bezpečném prostředí známého, protože jinde „žijí lvi“. Jistě, člověk má mnohé naprogramováno, ale má i něco navíc. Je schopen klást si určitě cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme splnění tohoto záměru. To jsou emocionální průvodní jevy naděje. Tuto naději chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Život bez naděje přestává být životem, který by stál za to, aby byl žit.

Chybí nám naděje, že se náš život zlepší, chybí nám naděje, že život má větší smysl než koloběh přežívání. Kde ale získáme naději? Norský profesor sociologické antropologie Thomas Hylland Eriksen ve své knize Syndrom velkého vlka přesvědčuje své čtenáře, že přesně jak dokazují statistiky štěstí a kvality života, nebudeme šťastnější, když se budeme mít lépe. Podle něj je nejdůležitějším faktorem štěstí přítomnost naděje. Poslechněte si, co píše: Co nám tedy vlastně chybí? Pro začátek vám nabídku krátkou odpověď: Chybí nám naděje. (…) Had v našem pozemském ráji nese jméno beznaděj. Člověk nakonec ztratí naději, je-li extrémně chudý, ale co když to platí i v případě, když je člověk extrémně bohatý? V dnešní době v podstatě není o co usilovat. Sny jsou malé, soukromé a víceméně realistické. A to v dlouhodobé perspektivě není moc dobré. (…) Naděje je silnější, ovšem nenápadnější emoce než očekávání. Očekávání, případně těšení, je obvykle spojeno s něčím běžným, co pravděpodobně nastane. Doufat znamená věřit něčemu, co stojí mimo nás, obvykle je to něco, co je větší než my a čemu jsme se rozhodli důvěřovat. Naději a vírou část ze sebe odevzdáváme něčemu většímu, než jsme my sami, a přijímáme nejistotu. Dnešní společnost neposkytuje příliš prostoru pro naději. Je sekularizovaná: náboženství a posmrtný život hraje jen periferní roli. (…) Náboženství poskytuje odpověď na otázku odkud přicházíme, kdo jsme, jak funguje svět, jaký je smysl života, co je správné a špatné a v neposlední řadě také co se děje po smrti. Nad našimi nicotnými životy v nekonečném kosmu a v nekonečné evoluční historii rozprostírá náboženství modré nebe. Kromě jiného nabízí též naději.

Víra tedy nad našimi nicotnými životy rozprostírá modré nebe naděje! To jsou krásná slova, na které se podíváme blíže. Apoštol Pavel napsal ve své pravděpodobně nejslavnější kapitole o lásce tato slova (1. Korintským 13:12-13): Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě. Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska. Jednoho dne už uvidíme věčného Boha tváří v tvář, tehdy naše budoucnost bude zajištěna, naše víra naplněná a naše utrpení skončeno. Ale než se tak stane, hovoří tady o třech hodnotách křesťanského poselství: o lásce, víře a naději. Zatímco o lásce se mezi námi mluví často (a tím nemyslím jen mezi křesťany, ale obecně všude), a o víře také mluvíme docela dost, naděje je vnitřní hodnota, která nám dává sílu jít kupředu navzdory bouřkám, selhání, hříchům, pádům, utrpení a umírání. Je v ní síla překonat překážky, protože se upínáme na cíl, a to dává našemu současnému boji smysl. Pavel se k této trojce později vrací v 1. Tesalonickým 1:3: Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. V této pasáži k naši největší trojce přidává kontext: Spojení skutky víry zní jako protimluv, ale je naprosto konzistentní s učením autorů Nového Zákona, že pravá víra se vždy projeví v našich skutcích, v našem chování a v naší zodpovědnosti. Práce lásky jasně ukazuje, že láska je ve své podstatě sloveso. Nejde někoho opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce. Pouhá emocionální láska je určena jen k uspokojení nás samotných.

A pak tady máme na první pohled útrpné spojení vytrvalost naděje. Nevím, jak si představíte toto spojení, ale mě to na první pohled zní, jako že mám zatnou zuby a nějak tu bouři přečkat, protože tam, v budoucnosti a neznámém prostředí „žijí lvi“. Ale to je omyl. Vytrvalost není pasivní, ale aktivní. Není to o postavení stanu a přečkání bouře v naději, že pomine. Je to o vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naše naděje nespočívá v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak krásně popisuje autor knihy Židům 6:18-20: Našli (jsme) útočiště v nabídnuté naději. Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš. Přečtěte si pozorně a velmi pomalu ještě jednou celou tuto pasáž. V naději od Boha jsme našli útočiště. To je slovo, které dnes moc nepoužíváme, znamená „bezpečné místo“. V naději od Boha je bezpečí. Ne, to neznamená, že jsme zalezli do úkrytu, to znamená, že Bůh sám chce být v životních bouřích naším úkrytem. Tato naděje je kotvou naši duše, takže nás vlnobití nezničí, protože naděje nám dává jistotu v Bohu budoucnosti. Bohu, který rozumí, Bohu, který zná všechny možnosti, kudy se naše budoucnost může ubírat. Tato jistota nespočívá v tom, že bychom se ukryli, ale je závislá na odvážném kroku za oponu, kam vstoupil Ježíš.

To chce trochu vysvětlení, protože kniha Židům je psána Židům, jak její název ostatně upozorňuje, a těm to bylo, na rozdíl od nás, jasné, co autor myslí. Když Izrael vstoupil do zaslíbené země, jejich uctívání Boha bylo soustředěno na schránu smlouvy, kde věřili, spočívá Boží přítomnost. Již v knize Deuteronomium měli za cíl popsané vybudování svatyně, kde budou Boha uctívat. Když nakonec chrám postavili, nejsvětějším místem byla velesvatyně, kam umístili schránu smlouvy, a která byla oddělená od zbytku chrámu velkou oponou. Protože Boží přítomnost byla svatá, kdyby tam vstoupil kdokoliv nečistý, byl by zabit. Proto tam mohl vstoupit velekněz jen jednou ročně (na den smíření), a i tak měl na oblečení různé zvonky, aby lidé zvenčí slyšeli, zda se stále pohybuje. Bůh byl vnímaný jako velký, svatý, a oddělený. Ježíš však svou obětí za nás tuto oponu zrušil. Příběhy evangelií popisují, že svým odvážným činem, kdy na sebe vzal naše provinění, a smířil nás tak s Bohem, tato opona byla při jeho smrti odshora dolů roztržena (symbolika je jasná: Bůh přijímá Ježíšovu oběť, nikdo oponu netrhá zdola, není to lidský čin). Díky tomu naše naděje pro tento život nespočívá v náboženských rituálech nebo dodržování pravidel a přikázání, byť jejich dodržování je důležité a přináší hodně dobrého. Naše naděje však nespočívá v našich skutcích, ale ve skutcích Boha, který naději doslova zaťal za oponu na místo, kde přebývá on sám a přiblížil se k nám.

Autor Židům to shrnuje slovy (Židům 7:19): (Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu. Náboženství se všemi pravidly k dokonalosti nikdy nikoho nepřivedl. Myslím si, že k tomu nepotřebujete přesvědčovat. Stačí se rozhlédnout okolo sebe. Nebo ještě lépe. Stačí se pořádně podívat do zrcadla! Ale Ježíš udělal něco mnohem lepšího: zavedl naději, která nás přibližuje k Bohu! Tohle totiž potřebujeme. Když procházíme v bouři života těžkostmi, potřebujeme vědět, že Boží naděje, ta kotva naší duše, nás přibližuje Bohu. Ne proto, co jsme udělali, ale pro to, co udělal Ježíš. Nemusíš se modlit za to, aby byl Bůh s tebou, on slíbil a znovu a znovu slibuje, že bude s tebou, ať se kolem tebe děje cokoliv. Jediné, co potřebuješ, je napnout svou naději v něj, protože jeho naděje je kotvou tvé duše a přivádí tě na bezpečné místo.

Římanům 15:13

Kéž vás tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, tak aby vaše naděje rostla mocí Ducha svatého stále víc a víc.

Vystavil Lukáš Targosz v 12:30

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Štítky

%d bloggers like this: